Důležitý judikát k obecnímu vlastnictví

Dne 6. června 2017 vyhlásil Ústavní soud dlouho očekávaný nález ve věci stěžovatele Města Semily týkající se sporu o pozemky, které Semily získaly na základě přechodu majetku dle zákona č. 172/1992 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí od státu. Řešenou otázkou bylo, zda byly splněny podmínky pro přechod pozemků na Město Semily, a pokud tomu tak nebylo, zda tato okolnost mohla mít vliv na dobrou víru Města Semily a tím i na (ne)možnost nabytí těchto pozemků vydržením z jeho strany. Podle ustanovení § 130 a § 134 zákona č. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. Česká republika se nicméně prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových po letech držby těchto pozemků ze strany Města Semily přihlásila o jejich navrácení. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce bylo podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. ale třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Aby si Město Semily mohlo předmětné pozemky ponechat i nadále, muselo tak dokázat, že už tehdy s nimi aktivně hospodařilo. Situace dospěla až do stadia soudního řízení, kdy Úřad žaloval Město Semily o určení vlastnického práva k těmto pozemkům a prosazoval názor, že nebyla naplněna podmínka hospodaření, protože na pozemcích v Semilech byly postavené domy. Takový výklad by byl příznivý i pro bytová družstva, která by mohla uvedené pozemky později bezplatně nabýt od státu. Pro Město Semily byly ale ve hře desítky milionů korun a i vrácení dotací do rozpočtu EU. Státu však dal v jeho právním posouzení zapravdu nejdřív jak Krajský soud v Hradci Králové, tak později i Nejvyšší soud. Oba soudy nařídily převést pozemky zpět na stát, jelikož se domnívaly, že Město Semily je drží neoprávněně. V řízení u Ústavního soudu se tak nejpalčivějším stal výklad pojmu faktického hospodaření ve smyslu § 1 odst. 1 uvedeného zákona. Úřad opětovně poukazoval především na konsistentní interpretační praxi českých soudů, a na to, že ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou s ní zcela v souladu a jakýkoliv odklon by proto byl protiústavní.

Ústavní soud však rozhodnutí obou soudů zrušil. Připomenul, že podmínka faktického hospodaření nebyla interpretačně ustálená (oscilovala od toho, že postačuje prostá evidence majetku, až po kritérium fakticity užívání, k němuž se následně přiklonil i Ústavní soud). Dovodil, že u pozemků byly splněny nejen formální podmínky pro přechod vlastnického práva ze státu na stěžovatele, nýbrž také podmínka materiální, to znamená, že Semily s daným pozemkem reálně hospodařily, a to prostřednictvím jím zřízených technických služeb. Krajský soud ve svém rozsudku odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu a dovodil z něj funkční souvislost (a tedy do značné míry sdílení právního režimu) mezi pozemkem přístupovým pozemkem a dalšími pozemky. Tuto souvislost použil i pro zpochybnění dobré víry Města Semily. Takto přísný závěr však z judikatury Nejvyššího soudu (týkající se zejména vydávání nemovitého majetku podle restitučních předpisů) dovozovat nelze. Ústavní soud přitom nezpochybnil účel judikatury - tedy sjednocení právních vztahů mezi navzájem funkčně propojenými nemovitostmi - nicméně takovéto nároky lze klást na povinné subjekty podle restitučních předpisů nebo na stát vydávající majetek obcím, jak tomu bylo v tomto případě. Takovýmito požadavky nelze ale poměřovat (ne)existenci dobré víry subjektu, jenž má podle těchto předpisů majetek nabýt. Právní uspořádání k sporným pozemkům Město Semily vymezovalo v době, kdy jeho právní hodnocení situace nebylo v rozporu s relevantní judikaturou ani s právní úpravou. Sama Česká republika utvrzovala stěžovatele v posléze nesprávném právním hodnocení věci, a to jak svojí aktivitou (srov. uzavření kupních smluv k pozemkům, které by stěžovatel ani podle zákona č. 172/1991 Sb. nabýt nemohl), tak svojí pasivitou, kdy více než 10 let ponechala v katastru nemovitostí ve svém důsledku nesprávný zápis o vlastnickém právu k předmětným pozemkům. Ústavní soud nakonec zdůraznil, že jeho posouzením bude dosaženo toho, co zákonodárce přijetím zákona č. 172/1991 Sb. zamýšlel, tedy - "navrácení historického majetku obcím".

Odkaz na předmětný judikát:

http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=2-2599-16_1