V+W na radnici: Osudové duo z jednoho paneláku, které to dotáhlo až do starostenských křesel

Ve stejný rok se z Kralup odstěhovali – jeden do Veltrus, druhý do Velvar, které jsou od sebe, co by kamenem dohodil. Aby toho nebylo málo, pár let na to se ve stejný den stali oba starosty a na svých radnicích to táhnou už dvanáctým rokem. A lidé si je často pletou. Pojí je totiž ještě jedna věc: téměř shodné příjmení. Hosty dnešního rozhovoru jsou starosta Filip Volák z Veltrus a starosta Radim Wolák z Velvar.

V rozhovoru se mimo jiné dočtete:

• Odkud pramení jejich touha měnit věci kolem sebe a jakou roli v tom hrál skauting.
• Jak vypadá „starostenská psychoterapie“ a proč spolu místo památek obdivují obrubníky a kanály.
• Zda pokračuje rodinná tradice i u jejich dětí.
• Kolik vajec stojí půlka veltruského parku a kde končí tajný tunel mezi radnicemi.

Pánové, znáte se od dětství a dnes stojíte v čele sousedních měst. Napadlo vás tehdy, že jednou budete oba starostové? Kdo z vás měl k veřejnému životu blíž?

Filip Volák: V dětství nás to určitě nenapadlo. Možná v nás něco zakořenil skauting, který jsme společně prožívali v první polovině 90. let. Vždycky v nás byla chuť a energie dělat „něco pro lidi“. Oba jsme původní profesí učitelé a oba rádi pořádáme kulturní akce. Kolega Wolák se dlouho věnuje amatérskému divadlu, já mám za sebou roky organizování hudebních festivalů.

Radim Wolák: Kdyby nám to tehdy někdo řekl, mysleli bychom si, že mu přeskočilo. Já jsem navíc celé dětství dost koktal a představa, že budu mluvit před lidmi, mě děsila. Skauting byl ale zásadní – naučil nás postavit se k věcem čelem a převzít zodpovědnost. Když jsme se pak ve stejný rok odstěhovali z rodných Kralup, já do Velvar a Filip do Veltrus, přirozeně jsme se zapojili do komunitního dění. V jistou chvíli jsme si řekli, že pokud chceme být co nejvíc platní, musíme to zkusit i ve volbách. Naším vzorem byl i náš skautský vedoucí Petr, dlouholetý starosta Kralup. Jo, a takové předznamenání možná bylo, když jsme s Filipem v oddílu dostali jako první rytířské stužky za chrabré chování. Ale ty už nám asi dávno opadaly, viď, Voláku?

Vyrůstali jste ve stejném paneláku v Kralupech. Kdo z vás dřív obsadil pískoviště a kdo komu boural bábovičky?

Filip Volák: Je to neuvěřitelné – stejný barák, stejná školka, gymnázium, skautské tábory... Ale pískoviště si nepamatuji. Já jsem v dětství spíš běhal po sídlišti s hokejkou a míčem. Radim byl od narození intelektuálně založený, tak jsme se na hřištích moc nepotkávali.

Radim Wolák: Spíš mi ten sport nešel, tak jsem chodil na ryby. Ale pamatuju si, jak jsme si ve školce hráli a říkali si, že jsme jako bráchové. Nebylo to na pískovišti, ale v takových těch zakopaných pneumatikách na zahradě. Vtipné je, že jsme spoustu věcí dělali stejně, aniž bychom se domlouvali. Ani kandidaturu jsme spolu neprobírali a najednou koukáme – oba starostové. Mimochodem, naše dcery teď spolu sedí v lavici na gymplu, kam jsme chodili my, takže tradice pokračuje! A bábovičky bychom si nikdy nebořili, jsme humanisté. Navíc je Filip o pět dní starší, takže je zkušenější, odpovídá první a já bych si to k němu ani nemohl dovolit.

Veltrusy a Velvary dělí jen pár kilometrů. V čem jsou si vaše města podobná a v čem se liší?

Filip Volák: Jsou to podobně velká městečka (Veltrusy 2 300 obyvatel, Velvary kolem 3 100), byť Velvary jsou větší a starobylejší. Je to královské město s historickým jádrem a krásným náměstím, což nám ve Veltrusích trochu chybí. Veltrusy byly dlouho spíš vesnicí u barokního zámku, ale zase máme jeden z největších krajinářských parků v republice. Lidé jsou si ale podobní – mají stejné problémy i podobný smysl pro humor.

Radim Wolák: V obou obcích je silná komunita, o kterou se lze opřít. Máme mnoho spolků, které jsou základem fungujícího města. Vzájemně se navštěvujeme i na větších akcích. A samozřejmě sdílíme starostenské radosti a strasti, ale to máme společné s většinou kolegů z podobně velkých obcí.

Když se dnes potkáte jako starostové, řešíte i praktické věci? Inspirujete se navzájem?

Filip Volák: Samozřejmě, práci nelze nezmínit. Probereme nejaktuálnější dění – stavby, miliony, termíny. Sdílíme zkušenosti s firmami, stavebními dozory nebo novinky ze škol. Inspirujeme se průběžně, i když projekty máme různé podle konkrétních potřeb měst.

Radim Wolák: Často si „pláčeme“ do telefonu, sdílené utrpení sbližuje. Hovory začínají: „Nazdar V(W)oláku, tak jak? Taky na...??“ „Taky, W(V)oláku...“ To pomáhá nejvíc – slyšet, že někomu jinému jde něco taky tak pomalu a obtížně. Vznikla nám taková spontánní skupinka spřátelených starostů z okolí. Čas od času se navštívíme, pochlubíme se, pobrečíme si. Je to taková starostenská psychoterapie. Někteří chlapi se utužují v potních chýších, my společně obdivujeme obrubníky a kanály.

Co považujete za největší výzvu pro menší města ve Středočeském kraji v příštích letech?

Filip Volák: Za mě je to udržitelný rozvoj v zázemí Prahy – tlak na dostupné bydlení versus rozumné územní plány. K tomu musíte zajistit kapacity ve školách, lékařskou péči a služby. Velkou výzvou pro náš kraj bude i zajištění rozvoje v periferních regionech, které mají úplně jiné problémy.

Radim Wolák: Souhlas s Volákem. A vzhledem ke stárnutí populace bude zásadní přizpůsobit se změnám. Musíme přemýšlet, kdo nahradí ty silné komunity, na kterých dnes život v obcích stojí. Je třeba si vychovávat pokračovatele a počítat s tím, že jich bude míň, než bylo nás.

….

Celý rozhovor si můžete pročíst v dubnovém vydání zpravodaje SMSka. Celé číslo si přečtete v elektronické podobě zde. Archiv s předchozími vydáními si otevřete zde.