Zveřejňování platů úředníků dle Ústavního soudu

Případ se týkal vedoucích úředníků ve Zlíně, jejichž platy město zveřejnilo na základě žádosti o informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Žádost zaslal spolek Právo ve veřejném zájmu v roce 2015 opírajíc se o judikaturu Nejvyššího správního soudu z roku 2014. Spolek se s podobnou žádostí obrátil celkově na 227 obcí, a též na další povinné subjekty (kraje, ministerstva a organizační složky státu). Město zprvu poskytlo pouze anonymizované informace, po několika odvoláních žadatelů a i přes výslovný nesouhlas dotčených úředníků však poskytlo informace úplné. Nicméně spolek dále žádal, aby byly veškeré informace zveřejněny na webových stránkách města. Zlín nebyl jediný, kdo se bránil takovému zpřístupnění informací. Spolek vedl řadu dalších sporů o poskytnutí informací např. s Jihlavou, Bystřicí nad Perštejnem, Telčí, Humpolcem, Chotěboří, s Ústeckým krajem, s Kanceláří prezidenta republiky, nebo s Ministerstvem průmyslu a obchodu. Případ vyvolal značný zájem i dalších subjektů, které zaslaly soudu svá vyjádření, mj. Parlamentní institut, Prof. Aleš Gerloch a organizace Transparency International. Úřad na ochranu osobních údajů upozornil, že v Evropě zcela převažuje přístup spočívající v nezveřejňování platů konkrétních osob, a pokud povinnost zveřejnit platy existuje, týká se většinou taxativně stanoveného okruhu funkcí (Slovensko).

Případ tak směřoval k Ústavnímu soudu, který se práv zlínských úředníků jednoznačně zastal. Soud konstatoval porušení jejich práv zaručených čl. 10 odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zároveň vyzval město Zlín, aby v porušování těchto základních práv stěžovatelů nepokračovalo.

Podstata právního problému spočívala v ústavně konformní aplikaci ustanovení § 8b zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, které nedává jednoznačnou odpověď na otázku, zda se vztahuje na informace o platových poměrech zaměstnanců ve veřejné sféře a zda dopadá paušálně na všechny zaměstnance. Taková aplikace musí řešit kolizi mezi právem na informace (resp. veřejným zájmem na kontrole nakládání s veřejnými prostředky) a právem na ochranu soukromí, která není v případě příjemců veřejných prostředků řešitelná jinak než upřednostněním jednoho z uvedených práv. Podstatou testu proporcionality je pak zachovat z dotčených práv co možná nejvíc a jedině test proporcionality může korigovat výklad ustanovení § 8b zákona ústavně konformním způsobem. Test proporcionality má principiálně zaručit dodržení spravedlivé rovnováhy mezi dotčenými právy. Tento test však nebyl ze strany Nejvyššího správního soudu v minulosti aplikován správně. Ústavní soud nesouhlasil se závěrem Nejvyššího správního soudu, že test proporcionality není třeba provádět při posuzování jednotlivých konkrétních případů, protože takový test prý provedl již zákonodárce při formulaci ustanovení § 8b zákona. Ústavní soud konstatoval, že poskytování informací o odměnách za práci není obecně protiústavní, nicméně případný zásah do základních práv dotčených osob je nutno posuzovat podle okolností každého jednotlivého případu. V případě, že veřejný zájem na transparenci hospodaření veřejné sféry je zcela marginální ve srovnání se zájmem osoby potenciálně dotčené poskytnutím informace nebo žádost o informace má za cíl poškodit práva dotčených, musí právo žadatele na poskytnutí informace ustoupit kolidujícímu právu na ochranu soukromí této osoby. Povinná osoba může odmítnout poskytnout žadateli informace o platu a odměnách zaměstnance vyžádané na základě ustanovení § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, pokud nejsou splněny všechny tyto podmínky:

a) účelem vyžádání informace je přispět k diskusi o věcech veřejného zájmu;

b) informace samotná se týká veřejného zájmu;

c) žadatel o informaci plní úkoly či poslání dozoru veřejnosti či roli tzv. "společenského hlídacího psa";

d) informace existuje a je dostupná.

Nejsou-li všechny tyto podmínky splněny, potom odmítnutí poskytnout žadateli informaci o platu a odměnách zaměstnance není porušením povinnosti státních orgánů a orgánů územní samosprávy poskytovat přiměřeným způsobem informace o své činnosti, vyplývající z článku 17 odst. 5 Listiny. Ústavní soud si povšiml, že v žádosti žadatele není jakákoliv zmínka o účelu, k jakému mají být požadované osobní údaje užity ve veřejném zájmu, a v čem tento veřejný zájem má spočívat. Nebylo proto možné ani posoudit, zda sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout i jinak, tj. při šetření ústavně chráněných základních práv dotčených osob (stěžovatelů).

Nález Ústavního soudu významně přispěl k pochopení aplikace testu proporcionality v případech žádostí o poskytnutí informací, které se dotýkají i jiných základních práv třetích osob. Právo na informace není možné chápat absolutně a je nutné ho vyvažovat vůči jiným společenským zájmům. V této souvislosti a s ohledem na výše uvedená kritéria je proto možné očekávat znovuoživení diskuse, jaký výkon práva na informace právně chránit.

Mgr. Alexandra Molitorisová