Starosta Dolní Poustevny Robert Holec: Nejsme na konci světa, jsme na jeho začátku

Po deseti letech v čele města vzpomíná v rozhovoru s krajským manažerem Markem Komárkem na začátky bez zkušeností, vysvětluje, proč příhraniční polohu nevnímá jako handicap a proč stále usiluje o to, aby obyvatelé mohli využívat nemocnici v sousedním německém Sebnitz. Mluví také o tom, co se mohou zkušení starostové učit od nováčků, proč je pro něj důležitá spolupráce mezi obcemi a co by dnes poradil sám sobě v pětadvaceti.

______________________________________________________________________________________________

Rozhovor vychází krátce po komunálních volbách a v řadě obcí právě usedají do starostovských křesel úplní nováčci. Vy jste se starostou stal už v pětadvaceti letech. Vzpomenete si, co vás tehdy nejvíc překvapilo?

Moje politické začátky byly opravdu rychlé a vlastně bez varování, takže těch překvapení bylo hodně. Do zastupitelstva jsem se dostal v únoru 2016 po odstoupení jednoho z členů naší kandidátky a necelé dva měsíce nato jsem se stal starostou. Bez zkušeností a prakticky bez povědomí o tom, jak komunální politika a úřad fungují.

První měsíce nebyly jednoduché, ale měl jsem obrovské štěstí na kolektiv. Když jsem převzal kancelář a razítka, svolal jsem poradu a všem otevřeně řekl, že potřebuji nejprve poznat a navnímat chod úřadu, potřeby jednotlivých oddělení a hlavně své kolegyně a kolegy.

Takže co mě překvapilo? Vlastně skoro všechno. Když se ale za tím obdobím dnes ohlédnu, vzpomínám na něj pozitivně. Možná mi tehdy málokdo věřil, že to zvládneme, ale lidé na úřadě ano. A jejich důvěra pro mě byla v začátcích nesmírně důležitá.

Kdybyste dnes mohl potkat Roberta Holce z roku 2016, co byste mu poradil?

Aby se nikdy nestyděl za své názory, vize, sny a možná ani za počáteční naivitu. Člověk postupem času samozřejmě vystřízliví, pozná překážky, složitost systému i to, že ne všechno jde tak rychle, jak by si přál. Ale elán, odvahu a vize si musí udržet. Bez nich podle mě tuhle práci dělat nejde.

A také bych mu poradil, aby si velmi pečlivě vybíral lidi kolem sebe a naučil se dvakrát přemýšlet, než něco řekne. I komunální politika umí být tvrdá a vždycky se najde někdo, kdo čeká na vaši chybu. Chyb se ale člověk nesmí bát. Musí je umět přiznat, napravit a poučit se z nich. Proto je důležité mít kolem sebe lidi, kteří vám dokážou říct, že něco děláte špatně, ale zároveň vám pomohou najít řešení.

Dolní Poustevna leží na samém okraji republiky, ze tří stran obklopená Německem. Je taková poloha handicap, nebo výhoda?

Hezky řečeno, na okraji republiky. Často slýchám, že Dolní Poustevna leží na konci světa. S tím zásadně nesouhlasím. My nejsme na konci světa, jsme na jeho začátku.

Nikdy mě nenapadlo vnímat sousedství s Německem a především se Sebnitz jako nevýhodu. Právě naopak, je to pro nás obrovská příležitost. Někdo může namítnout, že příhraničí znamená stánky nebo freeshopy. No a? Vždyť je využíváme i my a rozhodně to není to, co naše sousedství definuje.

Nesmím zapomenout ani na přeshraniční spolupráci a dotační možnosti. Díky blízkosti hranice se nám podařilo realizovat projekty a přivést do našeho města i celého regionu prostředky, ke kterým bychom se jinak vůbec nedostali.

Často se mluví také o horší dostupnosti zdravotní péče. Ani tu nevnímám jako důsledek naší polohy, spíš jako problém nastavení systému a některých zkostnatělých legislativních procesů. Paradoxem je, že pouhé dva kilometry za hranicí máme nemocnici v Sebnitz, o jejíž zpřístupnění našim občanům usilujeme už deset let.

Právě nemocnice v Sebnitz je příběh, na kterém je dobře vidět, co starosta dokáže a kde už jeho možnosti končí. Co vám těch deset let ukázalo?

Nemocnice v Sebnitz nespasí všechny problémy zdravotnictví ve Šluknovském výběžku. Může ale být důležitou alternativou, a především zvýšit pocit bezpečí lidí, že když budou potřebovat zdravotní péči, dostanou ji včas.

V roce 2019 se nám podařilo do Dolní Poustevny dostat k jednomu stolu zástupce českého a saského ministerstva zdravotnictví i všech sedmi českých zdravotních pojišťoven. Podepsalo se memorandum a tehdy to opravdu vypadalo, že máme téměř vyhráno. Jenže jsme v roce 2026 a problém stále není vyřešen.

Mohu psát na ministerstvo a pojišťovny, jednat s vedením nemocnice, otevírat téma na kraji, dostat důležité lidi k jednomu stolu a problém neustále připomínat. Konečné rozhodnutí ale v mých rukou není. Přesto to nevzdáváme. Letos se jednání znovu rozběhla a řeší se konkrétní zdravotní výkony, které by mohly být s nemocnicí nasmlouvány. Tak snad se po těch letech opravdu blížíme k cíli.

Kde podle vás vůbec končí odpovědnost starosty? Má shánět lékaře, ordinace a bydlení, nebo už tím samospráva supluje stát?

To je těžká otázka, protože v očích občana starosta může tak trochu „za všechno“. Pokud chce pro své město udržet základní služby, často mu nezbývá nic jiného než se o ně aktivně prát.

Ve zdravotnictví ale podle mě narážíme především na systémový problém. Všichni bychom chtěli mít všechno, hned a pokud možno všude, jenže takový systém podle mě nejsme schopni dlouhodobě financovat. Vysoce odborná péče má své místo ve specializovaných centrech, ale základní zdravotní péče by měla být dostupná a rozumně rozmístěná po celé republice. A to se zatím nedaří. Někde máte dvě nemocnice pár kilometrů od sebe a jinde desítky kilometrů nic.

Podobné je to s praktickými lékaři nebo zubaři. Města a obce mezi sebou v podstatě soutěží, kdo nabídne lepší ordinaci, bydlení, vybavení nebo jiné podmínky. Starostovi často nezbývá než lékaře hledat a snažit se je přivést. Je ale otázka, jestli je správné, aby dostupnost základní zdravotní péče závisela na tom, která obec dokáže nabídnout víc. Starosta má podle mě bojovat. Ale základní zdravotní péči pro své občany prakticky „kupovat“? Z toho už dobrý pocit nemám.

Když ze své radnice všechno sám neprosadíte, jak důležité je mít kolem sebe další starosty, kterým můžete zavolat?

Rozhodně je to důležité. Už v prvních dnech jsem začal sbírat rady a zkušenosti od kolegů. Jedna z mých prvních cest vedla do Lipové za starostou Pavlem Svobodou. Známe se, takže jsem na něj tehdy vychrlil snad všechno, co se mi honilo hlavou, a snažil se načerpat co nejvíc zkušeností.

Velkou výhodou našeho regionu je, že spolu starostové opravdu komunikujeme. Máme Svazek obcí Sever a Sdružení pro rozvoj Šluknovska. Odtud často společně směřujeme podněty, dopisy nebo požadavky do vyšších politických pater. Když mluví celý region jedním hlasem, má to úplně jinou váhu, než když bojuje každá obec sama za sebe.

S tím mám spojenou i vzpomínku z úplných začátků. Když jsem přijel na jedno z prvních společných jednání, kolega Roman se prý ptal: „Co tu ten kluk dělá? Je z médií, nebo odkud?“ Tomu se smějeme dodnes.

Samozřejmě jsou chvíle, kdy každý hájíme zájmy svého města nebo třeba usilujeme o stejnou dotaci. V důležitých věcech ale dokážeme táhnout za jeden provaz. A pro starostu je strašně důležité vědět, že má vedle sebe kolegy, kterým může zavolat, poradit se s nimi a v případě potřeby se o ně opřít.

Jste členem Sdružení místních samospráv ČR. Co byste řekl novému starostovi, který si myslí, že svoji obec zvládne řídit sám?

V začátcích jsme jako město byli členy snad všeho, čeho být členem šlo. Postupem času jsem dospěl k závěru, že chceme být především tam, kde je o nás dobře postaráno, kde získáváme nové zkušenosti a kde má členství pro město skutečný přínos. A to nám SMS ČR přináší.

Konkrétním příkladem bylo zavádění povinností v oblasti ochrany osobních údajů. Právě SMS ČR nám tehdy prostřednictvím vás, Marku, situaci výrazně usnadnilo. Podobné je to dnes s nákupem energií. I když si je nakupujeme sami, máme díky SMS ČR informace a možnost poradit se, co je ještě dobrá cena, kdy je vhodná doba k nákupu nebo jaká je situace jinde.

Zrovna dnes ráno jsem procházel zářijové vydání SMSky. Každý měsíc přináší něco nového – legislativu, životní prostředí a další témata, která obce každodenně řeší. Člověk zkrátka nemusí všechno složitě objevovat sám.

A samozřejmě, z pozice člena krajského předsednictva se ode mě asi těžko dala čekat úplně jiná odpověď. (smích)

A co musí SMS ČR dělat, aby členství nebylo jen položkou v rozpočtu a logem na webu?

Možná bych to otočil na vás, Marku. Kdy jste u nás byl naposledy? (smích) Pokud si dobře vzpomínám, tak ještě s těhotnou manželkou při našem vítězství ve Vesnici roku v Ústeckém kraji.

Dnes se skoro všechno přesouvá do virtuálního světa, ale osobní kontakt podle mě nic nenahradí. Chápu, že času je málo a obcí hodně, ale právě tohle bych si přál neztratit. Takže, Marku, kdy přijedete? (smích)

Máte pravdu, asi to bude tím, že se vídáme i jinde po kraji, nicméně vidět se přímo v Dolní Poustevně nic nenahradí (smích).

Po volbách přicházejí do vedení obcí noví lidé. Co se naopak mohou zkušení starostové naučit od nich?

Člověk se učí celý život a starosta není výjimkou. Nový starosta přichází s novou vizí, elánem a možná i větší odvahou pustit se do věcí, o kterých my zkušenější už někdy až příliš dobře víme, proč „nejdou“. A právě to může být důležitý impuls.

Osobně se pořád necítím jako někdo, kdo už má ostatním rozdávat rady. Deset let ve funkci není krátká doba, ale v životě zase tak dlouhá není. Když jsem před deseti lety začínal, starosta pod třicet byl téměř raritou. Dnes mají mladí lidé v komunální politice podle mě mnohem větší prostor. A to je dobře.

Ideální je vyváženost. Mladí burcují zkušenější a ti zkušenější zase občas usměrní mladé. Nejdůležitější je, aby mezi nimi zůstal vzájemný respekt a úcta. A když už jsme u té obměny, měl bych ještě jedno přání. Rád bych mezi námi viděl více starostek. Ženský pohled do vedení obcí rozhodně patří.

Kdybyste měl novým starostkám a starostům dát jednu radu, jaká by byla?

Nemějte předsudky, a hlavně se nepodceňujte. To, že jste starostka nebo starosta malého města či obce a „jen“ komunální politik, vůbec neznamená, že nemůžete v politice a vlastně i v životě dokázat velké věci.

A ještě jednu věc bych přidal. S dobrým kolektivem jde všechno mnohem snáz. Já mám obrovské štěstí, že takový kolem sebe mám. A přesně to přeji i vám.

Díky sousedství se Sebnitz můžete českou a německou samosprávu porovnávat prakticky přes ulici. Je něco, co bychom se od německých obcí měli učit?

Když se bavím s kolegy z Německa, vždycky z toho vyplyne jedno. Všude jsou věci, které fungují dobře, a všude jsou také věci složité. Neřekl bych tedy, že jeden systém je lepší než druhý.

Ale jednu zásadní zprávu pro čtenáře, kteří se dočetli až sem, mám. Česká samospráva se rozhodně nemá za co stydět. V mnoha ohledech jsme praktici. Umíme vzít za práci a je vlastně jedno, jestli zrovna v saku nebo v montérkách. Když je potřeba něco vyřešit, dokážeme se rozhodnout, přiložit ruku k dílu a relativně rychle posouvat věci kupředu. A právě v tom vidím jednu z velkých předností české komunální politiky.

Děkuji za rozhovor!