Inspirativní starostkou Jihomoravského kraje je Brigita Petrášová z Morkůvek na Břeclavsku

Působila jste v různých profesích – od ekonomie přes práci ve výrobě až po chůvu v dětské
skupině. Jak tyto zkušenosti ovlivnily váš přístup k práci pro obec?
Ano, pracovala jsem jako ekonomka, účetní, prodavačka, ale i dělnice či šička. Později jsem
občas zastoupila chůvu v dětské skupině. Zpětně vnímám tuto cestu jako výhodu: ekonomika
mi dala přehled, zkušenosti z výroby pokoru a pochopení pro každodenní starosti lidí, práce s
dětmi trpělivost, empatii a schopnost naslouchat. Obec není úřad, ale komunita lidí s
různými potřebami – a lidský rozměr je při rozhodování zásadní.

Kdy a proč jste se stala starostkou?
Do funkce jsem „spadla“ po roce práce v zastupitelstvu, kdy bylo třeba nahradit odvolaného
starostu. Přijala jsem zodpovědnost a první větší projekt byl nový mostek přes potok. Dnes
vím, že je potřeba plánovat a volit priority, ale tehdy to byl důležitý krok a jsem na něj hrdá.

Vaše obec provozuje dětskou skupinu Peřinka. Jak ji vnímáte z pozice starostky a chůvy?
Peřinka nahrazuje mateřskou školu a umožňuje dětem zůstat v obci, poznávat kamarády a
zapojovat se do komunitního života. Kurz chůvy jsem absolvovala hlavně pro případné
suplování – pár hodin v roce – ale vždy si to užívám. Zkušenost mi ukazuje důležitost důvěry s
rodiči, individuálního přístupu k dětem a vštěpování lásky k obci. Ale upřímně – nevím, jestli
bych tuto práci vydržela dělat každý den – skláním se před trpělivostí nejen našich chův, ale i
všech lidí, kteří se věnují práci s dětmi dlouhodobě.

Jak zkušenost s dětmi ovlivnila vaši vizi rodinné politiky a bydlení?
Jsem ráda, že můžeme rodičům nabízet možnost sladit práci a rodinu. Bydlení je složitější –
mladí chtějí stavět na zelené louce, zatímco obec má mnoho nevyužitých domů. Nový
územní plán ale vymezuje rozvojovou plochu pro výstavbu na obecních pozemcích. Trápí mě
i generační odcizení, které komplikuje sdílené bydlení, přitom by mohlo řešit mnoho
současných problémů.

Jak funguje Komise seniorů 55+ a co se vám osvědčilo?
Komise vznikla před třemi lety a umožňuje seniorům vyjadřovat se k dění v obci a zapojovatse do společenského života. Funguje jako most mezi obcí a aktivními seniory, jejich zapojení
přináší nové nápady a zkušenosti. Ráda bych tyto iniciativy propojila s jinými obcemi.

Ví se o vás, že vaším zájmem je i historie letců a veteránů. Jak se tato vášeň promítá do
komunitních projektů a do života obce?
Víte, často se říká, že dítě v patnácti letech není schopno rozhodnout, čím chce být a jakou
školu si vybrat. Já jsem jako dítě vždycky chtěla být švadlenou nebo jít na zdravotní školu,
abych mohla pracovat v jeslích. Nakonec jsem po debatách s rodiči a učiteli šla na ekonomku
– a strašně mě to nebavilo. Když mi bylo sedmnáct, absolvovala jsem na břeclavském letišti v
tehdejším Svazarmu parašutistický výcvik a zhlédla se v letadlech. Chtěla jsem pokračovat na
letecké škole, ale tehdy mou životní volbu ovlivnila láska – dala jsem přednost rodinnému
životu už v osmnácti. A když si teď vzpomenete na moji první odpověď – zatím nejdéle jsem
šila, poslední roky pracuji s dětmi.

Letectví mě na mnoho let opustilo, ale jakmile mi „spadlo do klína“ starostování, rozhodnutí
bylo jasné i v případě Muzea genpor. Františka Peřiny, našeho rodáka. To se stalo mým
největším koníčkem – letectví, zejména naši letci v II. západním zahraničním odboji, ale i
prvováleční, a dokonce jsem se dostala i k úplným průkopníkům. V obci se snažím tuto tradici
a odkaz našeho rodáka připomínat – připomínat výročí, pečovat o pamětní místa,
organizovat besedy a výstavy. Není to jednoduché – historie dnes zajímá jen pár lidí, a navíc
můj největší spolupracovník v muzeu v létě nečekaně odešel. Mně se jedná především o
konkrétní lidské osudy. Nejde vždy o velké dějiny, ale o příběhy lidí, kteří často pocházeli z
malých obcí, a přesto sehráli významnou roli v klíčových okamžicích našich dějin.

Co vás na historii nejvíce fascinuje?
Na základní škole byl dějepis mým nejhorším a nejnenáviděnějším předmětem, a vždycky mi
z něj hrozila horší známka. Myslím, že teprve v době, kdy naše děti už odrostly a já se začala
zapojovat do dění v obci – v Morkůvkách jsem „náplava“ – mě chytla místní historie. Nejprve
mě fascinovaly osudy lidí z obce, postupně jsem se dostávala k dalším a dalším zdrojům, kde
hledat, a zjistila, kolik možností dnes existuje, kde něco zajímavého objevit.

Na osobní návštěvy archivů mi mnoho času nezbývá, takže je to spíš jen občas; denně však
přibývají nové zdigitalizované dokumenty a informace. Takže většinou trávím noci a víkendy
u počítače. Studovat kroniky, staré noviny nebo archivní materiály znamená objevovat
příběhy obyčejných lidí, jejich radosti i starosti, a porovnávat je s dnešními časy. Je
překvapivé, jak často řešili podobné situace jako my dnes. Baví mě také samotný proces
objevování, skládání drobných střípků dohromady a možnost předat tyto příběhy dál, aby
nezůstaly zapomenuty.

Můžete uvést konkrétní příběh, který vás nedávno zaujal?
Obdržela jsem originál rukopisu Ferdinanda Císaře pro odhalení pomníku padlých v 1.
světové válce. Nedávno přijeli potomci rodáků z Morkůvek z USA – návštěva byla úžasná a
osobní setkání velmi dojemné. Společně s přáteli jsme založili Sdružení Kořeny, které pečuje
o pamětní místa a připravuje vydání historických osudů.

Jaký význam má mapování válečných památníků a pietních míst? 
Pietní místa připomínají nejen minulost, ale i hodnoty současné společnosti. Zastavit se u osamělého pomníčku a zaznamenat jej znamená udržovat kolektivní paměť a respekt k obětem válek.

Jaké projekty plánujete do budoucna?
Plánů a krásných nápadů máme všichni spoustu. Jenže v nejbližších dvou letech nás čeká
jeden obrovský projekt, na který se připravujeme už více než deset let – celkové
odkanalizování obce a výstavba ČOV. Jde o investici v řádu stovek milionů korun pro malou
obec s rozpočtem 17 milionů, a nyní bohužel s ještě nejistějším financováním než kdy
předtím.

Většina ostatních plánovaných projektů, jako nový úsek cyklostezky, nástavba s byty, a
hlavně úžasně vypadající komunitní centrum ze starého domu, který obec zakoupila, musí
zatím počkat. Máme připravených i spoustu zelených projektů a na dalších stále pracujeme –
většina z nich se dá realizovat komunitním způsobem, a právě ty jsou podle mě nejhezčí.
Jsou tu ale i náročnější záměry, například vodní plochy či rozvolnění koryta potoka – uvidíme,
jak se situace bude vyvíjet a zda je finančně zvládneme.

Blíží se komunální volby, a proto hodně záleží na tom, jak aktivní lidé se do práce ve vedení
obce zapojí, zda naše dnešní plány vezmou za své a společně je dokážeme uskutečnit.

Jaké máte další zájmy a koníčky?
Vedle práce pro obec a záliby v historii mám i další koníčky, které mi pomáhají udržet si
nadhled a vnitřní rovnováhu. Ráda fotografuji, protože mi to umožňuje dívat se na svět
pozorněji a zachycovat obyčejné okamžiky, které by jinak snadno zapadly. Věnovala jsem se
také místnímu ochotnickému divadlu, které pro mě bylo velkým zdrojem radosti a sdílení.
Jsem moc ráda, že se nám tuto tradici v Morkůvkách podařilo obnovit. V současné době jsem
však musela divadlo z rodinných důvodů upozadit.

Velmi důležité místo v mém životě má dobrovolnictví a pomoc lidem, kteří se ocitli v těžké
situaci – ať už v mém okolí, nebo například v souvislosti s válkou na Ukrajině. Nevnímám to
jako nic mimořádného, ale jako přirozenou součást lidské solidarity, která zároveň naplňuje i
mne a dodává mi smysl. Osobní zkušenosti s vážnou nemocí v rodině a další životní rány mě
utvrdily, jak zásadní může být obyčejná pomoc, lidská blízkost a vědomí, že v těžkých chvílích
člověk není sám. Možná právě proto považuji vzájemnou pomoc a soudržnost za jednu z
nejdůležitějších hodnot – nejen v osobním životě, ale i v životě celé obce.