Rozhovor s Janem Horníkem - nejdéle sloužícím starostou Karlovarského kraje

Na co jste za dobu svého starostování nejvíce hrdý?
Nejvíc jsem asi hrdý na to, že si naše obec vybrala svou vlastní cestu – možná složitější, ale
podle mě správnou. Nemovitosti jsme většinou neprodávali, spíš jsme je různými způsoby získávali zpět do majetku obce a následně je kapitalizovali. Jednoduše řečeno, obecní majetek
jsme nevyprodali, ale naopak zhodnocovali. A to platí dodnes. Někteří to nazývají „komunálním socialismem”, ale pravda je, že tenhle přístup funguje už více než 35 let. A to je pro mě důkaz, že jsme šli správným směrem.

Mohl byste to „kapitalizování“ trochu blíže vysvětlit a uvést nějaký konkrétní příklad?
Když mluvím o „kapitalizování“ majetku obce, myslím tím, že jsme se snažili využívat obecní majetek tak, aby přinášel užitek nejen finanční, ale hlavně praktický pro samotnou obec a její
obyvatele. Jako příklad můžu uvést třeba situaci, kdy obec odkoupila pozemek od soukromníků,
kteří na něm chtěli otevřít vietnamské tržiště. My jsme ho ale využili jako místo pro vybudování
centrálního záchytného parkoviště. To se časem ukázalo jako klíčový krok, který výrazně
pomohl zklidnit dopravu v centru obce. Dalším příkladem je čerpací stanice. Obec získala některé pozemky zpět jako historický majetek a rozhodla se je využít k výstavbě vlastní čerpací stanice pohonných hmot. Ta od svého otevření v roce 2000 patří obci a provozuje ji společnost s ručením omezeným, kterou vlastníme ze sta procent. Tím máme nejen kontrolu nad jejím provozem, ale zároveň jde o příjem, který se vrací zpět do rozvoje obce.

Co bylo naopak největší výzva, které jste jako starosta musel čelit?
To byla určitě devadesátá léta, která byla ve skutečnosti mnohem divočejší, než si dnes mnozí uvědomují. V našem pohraničí bujelo mafiózní prostředí – rozsáhlé krádeže, převaděčství, prostituce, vyhrožování únosy… Zkrátka všechno špatné, co si dokážete představit. V obci i celém regionu nebylo bezpečno a my jsme tomu museli čelit každý den. Nakonec jsme to společně zvládli, tehdy i s pomocí bývalého federálního ministra vnitra Jána Langoše.

Starostou jste nepřetržitě od 6. 12. 1990, od roku 2004 do roku 2022 jste byl také senátorem. Jak se vám dařilo tyto dvě pozice propojit? Nezvažoval jste někdy, že se starostování jako senátor vzdáte?
Starostou obce jsem od dubna 1990. Tehdy došlo rozhodnutím Rady ONV v Karlových Varech ze dne 6. března 1990 k odloučení Božího Daru od Jáchymova a následně byly v obci vyhlášeny první svobodné volby, na jejichž základě jsem se stal starostou. Propojení funkce starosty a senátora pro mě bylo naprosto přirozené – umožňovalo mi hájit zájmy samospráv přímo na nejvyšší politické úrovni. Praktické zkušenosti z terénu, tedy přímo „zezdola“, a vědomí, že rozhodnutí ministerstev a vlády bývají často v rozporu s praxí a reálným životem, mi nedovolovaly automaticky přejímat názory úřednictva bez kritického zvážení. I díky zkušenostem z naší a okolních obcí jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych se role starosty vzdal – ztratil bych tím přímou vazbu na skutečné fungování samosprávy.

Boží Dar čerpá hodně dotací z EU a hodně tak investuje do rozvoje. Na který projekt jste nejvíce hrdý? Který je vaší srdeční záležitostí?
Možná by teď mnozí čekali, že zmíním nějaký velký dotační projekt. Já ale za skutečný symbol
znovunabyté samostatnosti obce považuji opravu věžních hodin na radnici, kterou jsme provedli začátkem devadesátých let. Ty hodiny tu odbíjejí čas dodnes a pro mě představují tlukoucí srdce Božího Daru – tehdy, dnes a snad i do budoucna. A protože srdce obce nestačí, když chybí i její duše, pustili jsme se i do obnovy kostela sv. Anny a kaple sv. Jana Nepomuckého v Mílově, kterou komunisté kdysi zbourali. Díky dotacím z česko-saské přeshraniční spolupráce se podařilo kostel zrekonstruovat a kapli znovu postavit. Každý, kdo tyto dvě stavby navštíví, mi dá určitě za pravdu, že jsou skutečnými symboly naší obce – její duše.

Boží Dar je součástí Krušnohorské hornické krajiny zapsané v UNESCO. Patří také k celoročně turisticky hojně navštěvovaným místům, takže se jako starosta musíte starat o blaho občanů i turistů, což asi nemusí jít vždy ruku v ruce. Na jaké problémy narážíte?
Skloubit soužití obyvatel, turistů a podnikatelů není vůbec jednoduché – a musím říct, že poslední dobou je to čím dál složitější. Velkou změnu přinesla hlavně doba po covidu, která výrazně urychlila rozvoj přechodného ubytovávání. Podnikatelé logicky usilují o co největší
zisky, které jim přináší turisté. Jenže tím se někdy naši vlastní obyvatelé dostávají až na druhou kolej – a někteří mají pocit, že se ve své obci pomalu stávají návštěvníky. Tomu se musíme aktivně bránit a hledat rovnováhu mezi potřebami těchto tří skupin – nejen v samotném Božím Daru, ale v celém správním území. Obec musí být v tomto ohledu opravdu pozorná, aby včas zachytila i první známky takzvaného overtourismu. Ten by totiž mohl vést ke ztrátě kvality života místních občanů – a to prostě nesmíme dopustit.

Práce starosty není procházka růžovou zahradou. Co je vaší motivací, díky které jste šel opakovaně do voleb, abyste se staral o rozvoj vaší obce, i přes všechny těžkosti?
Moje hlavní motivace jsou pořád stejné – vidím před sebou možnosti, jak dál zlepšovat život
a kvalitu prostředí v naší obci. A zároveň mám touhu tyhle vize nejen vidět, ale i opravdu uskutečnit. To je ten motor, který mě žene dopředu – zatím. Jestli ale budu pro občany ještě volitelný a jestli mi to zdraví dovolí … to už je otázka. Obojí totiž člověk nikdy nemůže brát jako samozřejmost.

Takže budete znovu kandidovat?
Kandidovat zřejmě budu. Pozoruji však generační obměnu. Když jsem před třiceti lety začínal,
šlo nám všem hlavně o to, aby obec vůbec fungovala – řešili jsme vodu, kanalizaci, čistírnu, elektřinu, plyn, silnice… a hlavně bezpečnost. Tehdy šlo o základní věci, bez kterých se nedalo žít. Dnes s příchodem nových obyvatel, kterým jsme vytvořili podmínky k tomu, aby se tu mohli usadit, přišly i nové názory na to, jak by obec měla fungovat. Často jsou to lidé z větších měst a mají jiné zvyklosti a očekávání, což samozřejmě přináší i rozpory. Dřív jsme všichni táhli víc za jeden provaz – dnes je to složitější.

Povídáme si v polovině prázdnin. Jaké turistické zajímavosti by si u vás návštěvníci neměli nechat ujít?
Určitě bych každému doporučil podívat se do podzemí Centrálního Krušnohoří, kde se v minulosti těžily kovové rudy. Za zmínku stojí hlavně štola Johannes, která je jedním z majetků naší obce – a kdo tam zavítá, ten pochopí, jak náročný život horníků kdysi byl.
(www.stolajohannes.cz)

Za návštěvu určitě stojí i naučná stezka v Národní přírodní rezervaci Božídarské rašeliniště – je to krásná procházka, která ukáže, jak unikátní přírodu tady máme. A pokud přijedou rodiny s dětmi, pak nemohu nezmínit Ježíškovu cestu – Malý nebo Velký Ježíškův okruh. Dají se projít pěšky, projet na kole a v zimě samozřejmě i na běžkách. Tyhle trasy k Božímu Daru prostě patří.

Děkuji za rozhovor a přeji vám i Božímu Daru hodně štěstí!